Dado Nagy
Začal som čítať knihu Čítaj literatúru ako profesor (How to Read Literature Like a Professor), na ktorú som sa dlho chystal. Je o tvorivom čítaní, kladení otázok a hľadaní súvislostí. Veľa si v nej podčiarkujem, vypisujem a nachádzam tam aj dobré tipy na čítanie a interpretáciu. Má aj pokračovanie Čítaj romány ako profesor.
A práve čítam knihu pre mládež, ktorá ma úplne nadchla – po tej som zasa siahol úplne náhodou. Neal Shusterman – Kosec – resp. prvý diel plánovanej trilógie Žatva smrti. Je to jedna z najlepších kníh pre mládež, aké som kedy čítal – skvelá téma aj spracovanie. Presne typ knihy, kde si človek kladie otázku, či to nie je vhodné pre omnoho staršieho čitateľa. Skvostná dystopia – svet riadi umelá inteligencia – ale obraz budúcnosti nie je pochmúrny, skôr naopak. Jediná oblasť, ktorú má v rukách špeciálna kasta ľudí, je smrť. Kniha o etike, zodpovednosti a zneužití moci.
Mám celú kopu kníh, ktoré by som si rád dočítal. Dve knihy od Anselma Gruna – Nenasytnost a Kouzlo maličkostí, Pasi Ilmari Jääskeläinen a jeho výborný román – Den falešné kočky o pamäti a jej nespoľahlivosti, Julian Barnes – Jediný príbeh, Kazuo Ishiguro – Neopúšťaj ma …
Pavol Rankov
Asi nie som jediný, kto čitateľský nový rok začne knihou spod stromčeka. Reportér Jean Hatzfeld napísal, či skôr zostavil Stratégiu antilop (Absynt, 2017) z výpovedí ľudí, čo prežili rwandskú genocídu, a to buď ako obete alebo páchatelia(!).
Genocídy ma priťahujú ako králika pohľad hada a predpokladám, že (aj) po prečítaní tejto knihy finálnym zistením bude ich nepochopiteľnosť a neuchopiteľnosť.
Kateřina Tučková
V lednu se těším na přečtení některého z vánočních dárků, sešla se jich pod rodinným stromečkem (jako obvykle) pěkná hromádka.
Sáhnu ale nejdřív po jedné z knih Jiřího Kratochvila, které vloni vydalo brněnské nakladatelství Větrné mlýny – Je suis Paris, anebo Bakšiš.
David Zábranský
Moje čtenářské návyky se zásadně proměnily někdy začátkem loňského roku, kdy jsem si pořídil čtečku a začal do ní stahovat anglicky psané knížky, v drtivé většině z ranku non-fiction.
Můžeme k tomu jazyku cítit odpor, můžeme si svědomitě hýčkat češtinu a slovenštinu, faktem nicméně zůstává, že pokud chceme jako Visegrád v dohledné době vzletět do výšin (a letovou dráhu máme teď skutečně volnou, což je historické okno, před kterým se naše země neocitají tak často), tak musíme opustit model „čekání na překlad“. Angličtina je z tohohle úhlu pohledu zlo, které je třeba přijmout a zneužít.
Číst hodlám Orbánovu biografii (Orban: Europe’s New Strongman) z pera Paula Lendvaie, o které tuším, že s mnohým nebudu souhlasit (čili půjde o ten tolik propagovaný, ale málo praktikovaný dialog), no a dále všechno od Petera Sloterdijka, německého filosofa, jehož geniální dílo je v češtině jen ve špatných útržcích. Každá Sloterdijkova věta je dar obsahu i formy.
Mám rád Slavoje Žižeka, ale třeba zrovna v porovnání se Sloterdijkem jeho texty často působí, jako by byly psané ujetým perem v tom špatném slova smyslu, čili zkratkovitě, někdy až hloupě. Sloterdijk má oproti Žižekovi tu výhodu, že nikam nespěchá – k revoluci a tak. Jeho četbu bych doporučil každému, kdo chce vidět to nejlepší z ranku trpělivějšího myšlení.
Redakcia Literárnych novín
www.literarnenoviny.sk
Balla, Bianca Bellová, Pavel Branko
finančným príspevkom prostredníctvom vašej platobnej karty alebo cez internetový platobný systém PayPal
IBAN: SK92 8330 000000 2001476552
BIC/SWIFT: FIOZSKBAXXX
Ďakujeme za vašu podporu!
